Předmět: ATH-112 Acting 1

Vyučující: Randy Wyatt

Výsledná známka: A

Už před odjezdem na Union jsem slýchal legendy o tom, že tam nějací FIŤáci měli zapsané herectví a náramně je to bavilo. Když jsem tedy, uviděl, že Acting 1 byl nabízen v podzimním trimestru, neváhal jsem a začal o tento předmět usilovat. S chaotickými zápisy to nebylo jednoduché, ale naštěstí se tam náhodou dostal Tomáš, který mi své místo rád předal, protože byl u něj tento předmět na seznamu priorit velmi nízko.

Mimo aktivity ve třídě měl předmět pár dalších požadavků. Prvním bylo psaní deníku, kde každý týden popíšeme své dojmy a poznatky z classy, co se nám líbilo/nelíbilo apod. Dále jsme museli za celý předmět přečíst nějaké kapitoly z knih o herectví a napsat o nich v deníku, zhlédnout divadelní hru, ve které hráli studenti Unionu, a opět o ní napsat něco v deníku, přečíst 2 divadelní hry, které nám jsou později v předmětu přiděleny a vypracovat analýzu charakteru k postavám, které budeme hrát. Pokud to někomu ještě není jasné, úvod bych zakončil tím, že tohle herectví bylo spjaté s divadlem. Žádné filmové hraní nebo cokoliv s kamerou se nekonalo.

Divadelní hra Macbeth, na kterou jsme v rámci předmětu museli jít podívat. Hrají studenti Unionu.

Během prvních týdnů jsme se naučili správně dýchat, používat dech pro lepší vžití do role, používat svůj hlas tak, abychom byli slyšet, měnit pomocí pohybů způsob, jakým se prezentujeme publiku, udržování pouta s publikem a další základy herectví. Prošli jsme si mnoha cvičeními, včetně hraní ve dvojicích. Jedním z prvních bylo "cvičení na dotýkání", kde jsme se dotýkali spolužáků na normálních místech typu rameno, ruka apod. abychom si na to do budoucna zvykli. Později jsem se z reakce učitele v mém deníku dozvěděl, že s tím někteří měli velký problém. No, asi se to nějak dá pochopit, nicméně ve třídě jsem si toho u nikoho nevšiml. Jedno cvičení, které bylo docela zábavné sestávalo z 2 lidí, kteří naproti sobě jdou po imaginární čáře a střídají se v opakování své jedné fráze pořád dokola. Tady to například bylo "I have to go." ("Musím jít.") a "I need you to stay." ("Potřebuju, abys zůstal/a.") nebo "Please, forgive me." ("Prosím, odpusť mi.") a "I can never forgive you." ("Nikdy ti neodpustím."). Občas to byl docela silný emoční zážitek, jindy jsem zase měl chuť prostě odejít nebo tomu druhému dát ránu, protože s tou svojí jedinou odpovědí, kterou opakoval pořád dokola, už mě dost štval.

Kolem půlky termu jsme konečně začali "doopravdy" hrát. Dostali jsme postupně zadané 2 tzv. contentless (bezpředmětné) scény. Contentless scény byly v podstatě skript, ke kterému jsme si museli sami vymyslet jednoduchý příběh (cokoliv projde dokud dodržíte skript). Scéna byla myslím vždy pro 2 lidi s tím, že každý měl přidělených asi 5 vět. Skript jsme si ale museli zapamatovat celý, abychom byli schopni hrát obě strany.

V druhé půlce termu jsme začali pracovat na našich "opravdových", větších scénách. Randy nám představil cool techniku, jak si lépe zapamatovat svůj skript, tzv. shadowing (doslova přeloženo stínování). Je to o tom, že celou dobu někdo stojí těsně za vámi (váš stín) a pokud nevíte, co máte říct, řeknete "line", čímž tohoto člověka požádáte, aby vám to připomněl. Ze začátku mi to přišlo jako úplná blbost, ale později jsem byl překvapen, jak moc je tahle metoda efektivní. Nebylo problém si zapamatovat několik papírů A4 skriptu. Ten argument, proč to funguje, je něco jako že si svůj skript více spojíte s tím, co se děje ve scéně namísto tupého čtení a opakování pořád dokola doma na pokoji. Skutečně ty texty pak během scény naskakovaly samy. Touhle dobou jsme se ve třídě pokaždé jen rozdělili do skupinek po 2 scénkách a celou dobu si navzájem pomáhali s shadowingem. Do toho občas přišel učitel a dal nám nějakou zpětnou vazbu. Bylo ale potřeba se i párkrát sejít s lidma ze scénky mimo třídu a pořádně spolu prodiskutovat co kdo jak bude hrát, případně znovu projít skript.

Scénky byly docela hustý až na to, že můj charakter byl v obou případech nějaký individuum. Poprvé to byl člověk, který jedl hlavy panenek, protože ho velmi vzrušovalo je následně vylučovat. Tento proces mnohokrát opakoval, hlavičky panenek si schovával do šuplíku a dokonce jim dával i jména (tohle ale vůbec nebylo součástí scény, dozvěděl jsem se to až když jsem si tu hru celou přečetl, nicméně si asi dokážete osobnost takové postavy představit). Druhá scéna byla už o trochu lepší. Bylo cool, když jsem při čtení hry narazil na výrazy typu Uber (hra byla totiž hodně nová, myslím že 1-2 roky stará). Tady jsem pro změnu hrál sociopata, který konkrétně v nám přidělené scéně šel na rande a jednoduše říkal věci, které by asi neměl říkat. Na konci rande chtěl, zoufalý, avšak s vyšším sebevědomím, než bylo v ten okamžik zdrávo, protějšek pozvat k sobě domů, ale neuspěl (tuhle část jsem zahrál s něčím, co připomínalo slavné Zemanovo mrknutí z TV Nova ve zpomalené verzi a celá třída vybuchla smíchy).

Pokud chcete nahlédnout pod pokličku divadlu/herectví nebo si jako vedlejší účinek trochu vylepšit vystupování, předmět můžu určitě doporučit. Na B je to téměř bez práce, pokud chcete A, musíte tomu už něco víc dát. Přesto si myslím, že na moje A to nebylo moc časově náročné. Navíc mě to celé bavilo a řekl bych že i dost obohatilo. Ještě bych na závěr dodal, že tady (jako ale nejspíš všude na Unionu) dost záleží na vyučujícím. Jednotlivé běhy předmětů se tedy mohou dost lišit. Profesory, které mohu za sebe doporučit, jsou Randy Wyatt a Marcus Fuller, což jsou zároveň i jediní, které jsem na předměty v oblasti divadla měl, takže se nebojte vyzkoušet i někoho jiného. Pokud vás to chytne, je možnost se párkrát do roka přihlásit do divadelních her, které se později na kampusu pro veřejnost hrají.