10. 12. 2019

Přesun do Guatemaly, z pohledu Honzy

Abych pravdu řekl, El Salvador jsem si moc neužil. Většinu času jsem strávil na hotelu v blízkosti záchoda a čekal jsem, až mě to přejde. S Michalem a Martinem L. jsme si domluvili výstup na neaktivní vulkán Acatenango v Antigue, proto jsme museli vyrazit o trochu dřív, než ostatní. Minibus jsme si objednali již předchozí den, takže nám stačilo přijít na místo a chvíli si počkat. Bus se zpozdil, prý se muselo čekat na nějakou Australanku, na druhou stranu jsme dostali jako zadostiučinění pivka (které jsem si bohužel také moc neužil).

Když minibus přijel, moc jsem nevěřil tomu, koho jsem viděl. V autobuse jela Samantha, ona Australanka a zároveň Martinova nová kamarádka, a pokračovala s námi do Guatemaly. Místní kopce byly pro náš minibus opravdu náročné. Chvilkami by se dalo nabýt názoru, že by bylo lepší, jít pěšky. Aby toho nebylo málo, tak jsme najednou zastavili. To se nám převařil motor? Naštěstí ne, ale naši přepravci zapomněli jednoho pasažéra, takže jsme se museli trochu vrátit.

Opožděná australanka si hned musela vyfotit české gringos

Čeho si nešlo nevšimnout, bylo, že u každé benzínky byla ochranka s brokovnicí. Asi špatná zkušenost se zákazníky. Pomalu se začalo stmívat, po dálnici nás doprovázely stovky kamionů a naše průměrná rychlost byla tak 60km/h. Hranice jsme projeli bez problémů, takový zažitek jako při přesunu z Nikaragui do El Tunca to nebyl. Řidič nás vyhodil hodně blízko hotelu. Ten byl skvěle vybavený, měli tu bar, vířivku a dobré sprchy. Samozřejmě jsme s Michalem museli zavítat do vířivky, kde jsme si povídali s jednou Švýcarkou a Belgičankou.

11. 12. 2019

Antigua -> Acatenango, z pohledu Honzy

Vstali jsme hezky brzo (~6:15) a vyrazili jsme hledat Ox Expeditions. Martin se šel mezitím podívat po bankomatu, protože jsme zatím nikdo neměli místní měnu (quetzal). K našemu překvapení bylo na místě dost narváno, celkově nás na výpravu mělo jít 22 (bohužel velká většina byli Amíci). Dostali jsme malinké snídaně a pomalu se vydali na cestu. Busy nás vyložily v ~2.5 km, takže nám "stačilo" vystoupat cca 1.3km.

Cesta bylo dost strmá a zaprášená. Cestou nahoru nás doprovázela hromada divokých psů (ale nebyli až tak divocí, na lidi tu už byli zjevně zvyklí). Docela často jsme dělali přestávky, cestou jsme narazili i na pár stánků s pitím (pivo, kafe, kakao...), člověk si najednou připadal o něco víc jako turista. Od nějaké chvíle jsme už stánky neviděli a mohli jsme si užívat přírodu (tedy pokud jste si odmysleli docela dost odpadků na stranách cesty). Opět jsme zastavili, tentokrát na oběd. Naši průvodci rozdělali oheň a my jsme se mezitím převlíkli do teplejšího oblečení. Už jsme byli docela vysoko, hůř se nám dýchalo. Průvodce nám řekl, že už tady je tak o 30% méně kyslíku, než normálně.

výhled na začátku výstupu
divoké perro

Poslední část cesty jsme šli do base kempu. Udělala se docela mlha, takže si nikdo nebyl jistý, jestli se bude dát dostat blíž k Fuegu. V kempu se zjistilo, že se někomu podařilo zapomenout stan, naši průvodci si ale dokázali poradit. Ve stanu jsme spali spolu s Michalem, Martinem L. a jednou Dánkou. Opět se rozdělal oheň, k večeři jsme měli těstoviny s omáčkou a sýrem. Někteří popíjeli víno nebo Jaegra. Mlha stále neustupovala a my se museli spokojit s občasnými výbuchy. Nakonec se přece sem tam trochu vyjasnilo a nám se naskytl pohled na vybuchující Fuego. Byla hrozná zima a už jsem se docela těšil do spacáku (bylo to za cestu poprvé, co jsem ho využil). Ulehli jsme okolo deváté a nocí nás doprovázelo bouřlivé Fuego.

12. 12. 2019

Acatenango -> Antigua z pohledu Honzy

Noc byla neklidná, mimo výbuchů Fuega jsme měli i nečekaného návštěvníka, jednoho z divokých psů. Snažil se nám dostat do stanu, když se nezadařilo, ulehnul na něm (tím pádem i na nás). Budíček byl v 3:45, bylo ale hnusně a na cestu k Fuegu to úplně nevypadalo. Nakonec jsme ale v pět vyrazili s naším průvodcem Miguelem na vrchol Acatenanga. Společně jsme šli jenom s Michalem, Martin radši zůstal v kempu.

Volcán de Agua
Volcán de Fuego

Asi dává smysl, že čím výš se člověk dostane, tím větší bude zima. Upřímně jsem ale nečekal, že bude mrznout. Cesta nahoru byla hrozná, trochu jsme vylezli a hned o kus sjeli (povrch byl v podstatě sypký prach), ale po dvou hodinách jsme se konečně dostali na vrchol. Viděli jsme sotva na pár metrů a tím, jak foukalo, jsme se sotva udrželi na nohách. Zašli jsme trochu mezi stěny aby na nás tolik nefoukalo. Jedinou známkou života byla prapodivná žlutá houba.

Cesta dolů byla mnohem, mnohem rychlejší. Stačilo nám dvacet minut a byli jsme v kempu. Udělali jsme si v podstatě takový volcano boarding, který kluci vyzkoušeli v Nikarague. V kempu jsme se nasnídali a začali se vracet zpět na místo, kde jsme začali. Od jednoho z průvodců jsem si vzal pytel a začal sbírat odpadky. Jakmile se ostatní dozvěděli, že by za odměnu mohli dostat tričko, vzali si někteří další pytle a začali také sbírat. Cesta zpět nebyla úplně totožná s naším výšlapem, procházeli jsme spíš menším deštným pralesem. Pak jsme se ale dostali zpět na prašnou cestu a mohli udělat druhé kolo volcano boardingu (nejjednodušší bylo běžet, jinak bychom museli opatrně našlapovat). Na naší autobusové zastávce jsme museli relativně dlouho čekat, protože pár lidí ještě nesešlo.

ráno se trochu vyjasnilo, ale nebyla vidět láva

V Antigue jsme odevzdali vybavení a odpadky. S Michalem jsme vyfasovali trička a následně jsme se vydali do hotelu. V hotelu jsme se dozvěděli špatné zprávy o Martinovi V., který si zpřelámal vazy na surfu. Konečně jsme si dali pořádnou sprchu a vydali se na pizzu. V mezičase hodíme většinu našich věcí do místní prádelny (bioprádelny! :D) a trochu odpočíváme. Večer, když přijel Dominik s Martinem V., jsem se za nimi šel podívat do Wendy's. Martinovi nebylo zrovna dvakrát do skoku, ale snášel to docela dobře. Vzniknul plán zavolat na pojišťovnu a zařídit Martinovi operaci.

Antigua

Antigua z pohledu Lukáše

V této části se naše vyprávění, jako každý dobrý příběh, větví do více dějových linek, tak se v něm zkusme trochu zorientovat. Zatímco se Honza, Michal a Martin L. škrábou na sopku Acatenango, Já, Tomáš a Jirka přijíždíme do barevné koloniální Antigui, kterou máme ten luxus si trochu prošmejdit. Martin V. s Dominikem ten luxus nemají, jelikož mají jen jeden cíl: Přežít.

Antigua je malebné koloniální městečko zasazené na rovině mezi kopci. První prioritou bylo vyříení SIMek s internetem pro Guatemalu. V kontaktu to chce být, co třeba kdyby někdo musel do nemocnice a vy jste ho neměli jak kontaktovat? Pak už máme čas si město trochu prozkoumat. Za první cíl si volíme vyhlídku nad městem, nejenom kvůli tomu, že se tam nacházela keš, kterou jsem potřeboval k přidání Guatemali do mapy nálezů.

Bohužel je Antigua docela turistická a to v tom slovasmyslu, že se zde nachází každý fast food na který se dá vzpomenout. Jako milovním dobrého jídla jsem měl pak problém přemluvit zbytek, abychom vyzkoušeli něco místního. Měli jsme tak nějakou placku s něčím, co asi nějak chutnalo. Víc toho říct nedokážu, tak dobré jako papusas to nebylo, ale byl jsem spokojený, že ochutnávámě místní jídla.

Chodíme tak kolem různých kostelů a památek a užíváme klidný den. Cestou jsme narazili na nějaký místní mix farmářských trhů a poutě. Potom možná na pohřeb, možná na náboženskou slavnost. Postupem času se všechny příběhové linky spojí v jednu (aby se zase mohly další den rozdělit). Trekaři se vrátili do města a ranění už také dorazili z El Tunca. Celá parta je tak v celku a připrvujeme plán útoku na zítra.

13. 12. 2019

Antigua -> Xela z pohledu Honzy

Tak přece, plán byl přepravit Martina na letiště a doufat, že mu pojišťovna vyjde vstříc. Rychle (relativní pojem) jsem si sbalil a vydal jsem se za klukama. Jirka objednal Uber a spolu ještě s Dominikem a samozřejmě Martinem V. jsme se vydali na letiště. Jednou z věci, kterou jsem chtěl v Americe (USA) vidět, je Škodovka. Bohužel se mi v USA nepoštěstilo, ale zrovna při cestě na letiště jsme měli možnost jednu zahlédnout. Cesta byla docela dlouhá, protože centrum bylo hodně ucpané. Martinovi cestou přišel email, že má nárok na business letenku do Čech, a že s ním může letět jedna osoba navíc. Na letišti se kontrolovaly pasy již u vstupu, vstoupili jsme a spolu s Martinem čekali, co mu ještě oznámí pojišťovna.

na letišti v Guatemala City

Nakonec mu oznámila, že poletí až daší den. Návrat do Antigui nedával v tu chvíli smysl, proto jsme se podívali po místních hotelech. Některé ulice byly zamřížované, což asi může dodat pocit bezpečí, nebo také vyvolat pocit, že tu úplně bezpečno být nemusí. Shánět hotel byl docela zážitek, nejprve jsme dorazili na jedno místo, pak nás poslali na druhé, kde nám řekli, že tam nemají místo, ale že nás pošlou na jejich druhé místo, což bylo místo našeho začátku (trošku myšmaš). Rozloučili jsme se s Martinem, Dominik se chtěl ještě ujistit, že má rameno opravdu v nepořádku, tak mu ho pořádně poplácal.

Jirka objednal dalšího Ubera a vyrazili jsme zpět do Antigui. Řidič, ačkoliv neuměl slovíčko anglicky, se s námi snažil navázat debatu. Na to mi moje španělština opravdu nestačila, museli jsme si tedy vystačit s pár jednoduchými slovíčky (ale nakonec jsme pochopili, že nám chce ukázat, jak je to tu hezké - což bylo!, cestou byly skvělé výhledy). Abychom tyhle výlety pořádně završili, skončili jsme... v Mekáči. Nakonec jsme trochu nestíhali, protože jsme si ještě museli dojít pro věci, přitom bylo od McDonaldu autobusové nádraží kousek #whereisDjikstrawhenyouneedhim. Snažili jsme se tedy rychle vyzvednout věci a vyrazit zpět na autobusové nádraží. Jen tak tak jsme chytli autobus a nastoupili v podstatě za jízdy. Dominikova krosna skončila na střeše, protože se do autobusu už nevešla.

nejkvalitnější fotka z celé jízdy

Cestou jsem si řekl, že bych mohl konečně využít své čtečky. Číst si bylo trochu obtížné, ale dalo se. Bus nás vyhodil v jednom městě (Chima?), kde jsme museli přestoupit. Moc jsme netušili jakým busem máme jet, naštěstí se stačilo průvodčích ptát na jméno města a ten správný nás i nabral (i když Jirka málem neodjel, bus byl naplněný k prasknutí). Několik hodin jsme museli stát, byli jsme na sobě namačkaní a lidé se o sebe i opírali. Když se konečně uvolnila místa, přesunuli jsme se do zadní části autobusu. Posadil jsem se vedle jednoho místního a ten mi doporučil, kde bychom měli přestoupit.

Naposledy jsme tedy přestoupili cca 15km před Xelou, tady nás ale čeká ještě kilák cesty do hotelu. Na večeři jsme se stavili opět v McDonaldu (americké značky vládnou světem). Dominik zjistil, že se mu bohužel v crossně otevřel shaker, takže najednou bylo všude mokro. Po večeři a procházce po náměstí jsme konečně dorazili do hotelu a šli hajat.

Quetzaltenango

14. 12. 2019

Na treku, z pohledu Honzy

Asi by bylo dobré říct, jak vypadala naše sestava. Zbyl jsem já, Dominik, Tomáš, Lukáš a Tomáš. Martin L. a Michal zůstali v Antigue. Jejich plány se trochu lišily, jelikož se Michal vracel zpět domů a k Martinovi se chystala návštěva na Vánoce. Martin V. letěl do Česka na operaci. A tahle naše pětičlenná sestava to spolu dokopala až do konce.

Den pro nás začal chvíli po páté. Ačkoliv jsme vstali včas, stejně jsme vyrazili pozdě, jelikož všichni potřebovali využít záchodu. Omylem se mi při odchodu podařilo vypustit na ulici jednoho psa (nevím, zda patřil majitelům hotelu, ale zahnat ho zpátky bylo nad lidské síly). Ulice byly liduprázdné a plné nepojízdných aut. Cestou jsme potkali další trekaře, a všichni jsme nakonec skončili u Quetzaltrekkers (dobrovolníci, kteří vás doprovázejí, peníze jdou na místní rozvoj škol a infrastruktury). Doplatili jsme zbytek částky (dopředu se platí záloha) a mohli jsme se jít nasnídat. Všiml jsem si, že u stolu seděla i Belgičanka, se kterou jsme byli ve vířivce (moc nevypadala, že by si mě pamatovala). Dostali jsme skupinová jídla a mohli jsme se vydat na cestu. Pokud někdo chtěl, mohl si nechat crossnu za menší příplatek převézt (nejsme ale bábovky, že :D).

začátek treku

Nějaký kus cesty jsme se nechali svézt autobusem (jako obvykle chicken busem - dávno odsloužilým americkým školním autobusem), abychom se dostali z centra města. Občas je až neuvěřitelné kam se ty stařičké školní autobusy dokážou vyškrábat. Naše cesta mohla začít. Vyšli jsme malý kopeček, dostali instrukce, jak se chovat a začali se mezi sebou představovat. Průvodci si nás postavili do kruhu, každý musel zopakovat předchozí jména a pak představit sám sebe. Aby se to líp pamatovalo, tak si každý vymyslel pomocné slovíčko, které začínalo na stejné písmeno, jako jeho jméno. Například Lukáš se představil jako lemur. Kdo měl s tímto způsobem problémy, byl Tomáš (skoro zapomněl, jak se sám jmenuje). Naše skupinka byla opravdu rozmanitá, byli tam s námi Švédové, Američané, Australané... Na začátek jsme absolvovali ještě strmější kopec, než jsme měli na Acatenangu (skoro všichni, až na průvodce samozřejmě, jsme vypustili duši). Prošli jsme přes pole a udělali si první zastávku. Průvodci nám připravili sváču (trail mix, směs různých oříšků, bylo to výborné) a trochu jsme si povídali.

První vesnice, kterou jsme navštívili, byla Alaska. V ní a v mnohých okolních vesnicích se úplně zakázal alkohol. Jednou se zde totiž někdo natolik opil, že zbil svou manželku i dceru (tak, že museli být hospitalizovány). Zároveň byla vesnička naším nejvyšším bodem cesty (cca 3050m). Začaly se nám naskytovat překrásné výhledy a abychom neztrácely energii, tak nás dopovali průvodci lízátky. Pomalu nastával čas na oběd, ten jsme si udělali v mlžném lese (cloud forest). Měli jsme velké nachos s guacamole, fazolovou pastou a zeleninou (každý ve svém batohu nesl část jídla, ty jsme v čas jídla vždy vyndali a spojili dohromady). Průvodci s sebou ještě měli speciální pomůcku: shit kit. Když někdo potřeboval na velkou, půjčil si ho, vykopal díru a vykonal potřebu. Následně svůj výtvor pak zahrabal. Dlouho jsem neváhal a využil jsem ho (kolikrát za život budete kopat svým bobkům hrobeček?).

Týrání a bití dívek či žen tě neučiní více mužem.

Dorazili jsme do další vesnice, Santa Catarina. Místní nás ubytovali v obecním domě, ve kterém jsme měli k dispozici záchody a dokonce sprchu. Naši průvodci pomalu začali připravovat jídlo a my se mezitím prostřídali v místních saunách (temazcal). Byly to takové tři maličké chatičky (museli jsme se přikrčit, abychom se vůbec dostali dovnitř, střechu jsme měli těsně nad hlavou už když jsme seděli), uvnitř byla malá pec a dva lavory s vodou na polevání.

kostel, který měl podlahu vevnitř trošku nakřivo
výhled z vesnice
obecní dům

K večeři jsme měli těstoviny se zeleninovou omáčkou. Každý si ji pak dochutil podle sebe (a samozřejmě my jsme si tam dali co nejvíc česneku). K jídlu jsme si mohli udělat i čaj, kakao nebo kafe (i mléko bylo k dispozici, takové to práškové). Pomalu jsme ulehli ke spánku a tentokrát již všichni mohli využít svých spacáků. Vzhledem k tomu, že jsme byli v jedné velké místnosti, museli jsme se smířit s tím, že někteří tak trochu chrápou.

15. 12. 2019

Na treku, z pohledu Honzy

Začali jsme opět brzy, tentokrát v 6 hodin ráno. Ovšem v takové skupině mají časná vstávání i své praktické důvody: všichni se vystřídají na záchodě. Jeden trekař, který si půjčil spacák od průvodců, dostal nepříjemnou vyrážku. Asi v něm bohužel nespal sám. Na snídani jsme byli pozvání do místního comedoru. Dostali jsme rýži s vařenými platanos (plantain je něco jako trochu bramborovější banán) a jako dezert jsme měli banán s lívancem. Byla to pro nás taky trochu příležitost si popovídat s australským párem, který možná k své nelibosti skončil u kompletně českého stolu.

Po snídani jsme vyrazili na trek a čekal nás tzv. Record hill. Kopec, který měl 200 metrů stoupání a 800 metrů na dálku. Naši průvodci nám měřili čas, abychom to brali jako malou výzvu pro začátek dne. Někteří do toho šli rovnou po hlavě, skoro to vypadalo, že hodlají celý kopec vyběhnout. Když jsem vyrazil, tak to docela šlo, ale na konci mi začaly docela docházet síly. Předběhnul mě Dominik, který nakonec zvítězil nad celou skvadrou s krásným časem 11 minut a 48 sekund (vše se šlo s krosnami).

na vrcholku Record Hillu

Nahoře jsme si naštěstí mohli odpočinout, Corry (průvodce) začal vyprávět o místních poměrech a vulkánech. Nedaleko nás byla Santa María, která roku 1902 vybuchla a zabila kolem 200 tisíc lidí (tehdejší diktátor tvrdil, že se nic takového nestalo). Dostali jsme se i k tématu, které ve své podstatě nebylo daleko od otroctví. V Guatemale totiž působila americká United Fruit Company a vlastnila v Guatemale skoro 50% půdy. Do toho ovlivňovala místní volby a zaměstnávala zdejší lidi za směšné peníze. A co to bylo za společnost? Dnešní Chiquita.

Naskytl se nám další krásný výhled a naše cesty pomalu vedly do Tzucubalu. Vesničce naši průvodci říkali ice cream village, taky jsme měli hned příležitost si jednu koupit. Na malé křižovatce stál starší pán s vozíkem na zmrzku, dlouho jsme neváhali a většina z nás si jednu koupila. Zmrka byla zajímavá, ale hlavně nám chutnal kornout. Kolem nás bylo i pár místních dětí. Jeden z Australanů řekl, že by jim klidně koupil jednu zmrlinu. To mu ale zarazil Corry a řekl, že by z toho mohly být pak problémy.

Poté jsme se vydali kukuřičnými poli, abychom si mohli dát oběd. Měli jsme tortily s vejcem (bylo toho víc, ale bohužel jsem to zapomněl). Museli jsme se dostatečně posilnit, jelikož nás čekal poslední kopec, tzv. Corn Field of Death (kukuřičné pole smrti). Pole jsme naštěstí překonaly bez ztrát, ale jakmile došlo na přecházení říček, tak jsem si musel trochu smočit nožku (přeloženo: uklouzl jsem na kamenech a pořádně se vyčachtal ve vodě).

Dorazili jsme do poslední vesnice dne: Xiprián (na google mapách ho z nějakého důvodu nenajdete, ale mělo by to být kousek od Santa Clara la Laguna). Dostali jsme ovocné milkshaky (Tomáš se do nich zamiloval), kuře s rýží a pak jsme si udělali malý táboráček. Z čista jasna se objevila kytara a Dominik začal drnkat táborákové písničky a my s Jirkou jsme se ho snažili doprovodit.

16. 12. 2019

Na treku, z pohledu Honzy

Inu, vstávat v šest hodin ráno se může zdát docela brzy, ale abychom stihli východ Slunce, bylo potřeba vstát ještě dřív. Budíček byl tedy v 3:15, k dispozici jsme měli pouze jeden záchod a tentokrát potřebovali snad úplně všichni. Po cestě na vrchol jsme dokonce dostali policejní ochranu. Příliš často se prý stávalo, že turisty zde někdo napadl nebo jim něco ukradl. Na vrcholu jsme si rozložili věci a někteří ještě na chviličku usnuli.

Pomalu začal východ Slunce a nám se naskytnul nádherný výhled na celé jezero. Bylo dokonce možné zahlédnout vybuchující Fuego (Lukáš má skvělé fotky). Mezitím nám udělali průvodci snídani a my mohli sníst co hrdlo ráčilo. Čekala nás poslední cesta, naštěstí už pouze sestup. Dorazili jsme na další výhled, kde jsme si mohli poslechnout malý příběh o jednom klukovi a jeho strejdovi, kterého ubodali vzbouřenci (ten ale útok přežil a dožil se cca 70ti let).

Za takový výhled (a fotku) to všechno rozhodně stálo.
Úchvatných výhledů na jezero Atitlán určitě nebylo málo.

Dole jsme navštívili kávovou pražírnu. Samozřejmě jsme si zde kafe dali, někteří to míchali i s ananasem. Na oběd jsme byli převezeni na korbě do San Pedra. Nejlepší bylo, že náš hostel byl prakticky 10 kroků daleko. V restauraci jsme si dali malý oběd a pár lidí si zaskákalo do vody.

přejezd na oběd
Lukášova rybka

V hostelu jsme si museli trochu zdřímnout, ta ranní vstávání nám moc nesvědčila. Večer jsme pak měli možnost potkat Martina se Samanthou a Michala. Zašli jsme do restaurace, o které jsme mysleli, že se jmenuje Nick's place, ale to zjevně nebyla úplně pravda. Od Michala jsme dostali doporučení na lázně Los Thermalos a mohli jsme jít opět spát.

Taková poznámka na závěr. Místní oblast byla, dejme tomu, partnerským místem Izraele. Izraelci sem prý docela dost investovali, někteří zde vlastnili i hostely (například ten náš). To, že bychom chodili na hotelu do pokoje kolem svazku Tóry zrovna uprostřed Guatemaly, by mě v životě nenapadlo.

Na treku, z pohledu Dominika

  • Lol, tak 3:15 nedávám
  • Everybody shits now, tudu tu tu tu
  • Eskort (jen policejní :()
  • Juuuu, výhled
  • Juuu, Fuego dělá bum
  • Juu, Sluníčko
  • Juuu, kafíčko a čokoládička
  • Juuu, Santa čapky
  • Dem dál
  • Kafe všude
  • San Juan, piña v kafi
  • San Pedro a los obědos
  • Bye peeps, čus MichMarSam
  • Spíme

17. 12. 2019

San Pedro, z pohledu Honzy

Ráno jsme startovali celkem pomalu. Jednou z věcí, kterou jsme rozhodně chtěli zařídit, bylo vyprání věcí. Našli jsme si tedy pár prádelen a pak vybrali podle cen. Zároveň jsme se potřebovali dostat do Flores, takže jsme sháněli i bus. Všude to bylo takové trošku pofidérní, nakonec jsme přišli na místo, kde nám chtěli dát 10% přirážku. Moc jsme se na to netvářili a začali se o tom před nimi bavit. Zjevně ale nechtěli přijít o zákazníky, protože se pak přirážka snížila na 5% a nakonec nebyla žádná.

čekání na lístky do Guatemaly

Vyzvedli jsme si cestou Michala a šli najít další restauraci. Jídlo by se dalo shrnout jednou větou Lukáše: "To je takový kulturní zážitek, ale ne dobrý jídlo." (v restauraci byla taky trochu cítit plíseň a všude létaly komáři). Po jídle jsme se s Michalem rozloučili, jelikož jeho cesty vedly opět jinam. Šli jsme si dát do hostelu siestu, protože se nikdo k ničemu neměl.

Lukášův kulturní zážitek

Na véču skončíme v takovém malém fast foodu. Ceny se nám zdály být skvělé, porce však malinké. Po večeri jsme objednali Los Thermalos a skočili do prádelny. Z hostelu jsme vzali ručníky a konečně šli do oněch lázní. Bylo to výborné, byly to takové kamenné bazénky s opravdu horkou vodou. Jeden bazének byl naplněný studenou, kdyby se někdo chtěl ochladit - a opravdu jsme ho využili, bylo to skvělé osvěžení.

Udělali jsme si z toho hezký a český večer. Pouštěli jsme si české hitovky a u toho popíjeli litrová pivka. Mezitím se k nám přidal severský pár (blonďatá slečna a její přítel). Lázně ale bohužel pomalu stydly a tak opět nadešel čas vydat se zpět do hostelu.

18. 12. 2019

San Pedro - Antigua - Flores, z pohledu Honzy

S Tomášem jsme ráno udělali ještě rychlou prohlídku a koupili si nějaké suvenýry. V hostelu jsme si pak mohli popovídat s Americkým párem, který cestoval na své lodi (myslím, že byli z Floridy?). Během oběda si Lukáš trochu popletl čas a měl pocit, že máme pouze tři minuty do odjezdu. Byla to pro něj značná úleva když zjistil, že času máme habaděj. Pro představu jsme měli před sebou asi 18 hodin na cestě a dvě změny autobusu.

rychlé foto před odjezdem
Huehue(tenango)

První část cesty byla opět klasickým zdejším minivanem (tj. Dominik trpí a my od toho nemáme daleko). Cestou jsme nabrali ještě pár holek z Texasu a měli jsme s nima tak tříminutový small talk. V Antigue jsme si ještě stihli koupit pár věcí na cestu a mohli vyrazit na autobus do Guatemala city. Cesta nebyla dlouhá, ale všude to stálo. Čekali jsme na autobusáku, bylo pozdě večer a trochu jsme se nudili. Chtěli jsme vyrazit z budovy ven, jestli náhodou už náš bus nejede. Okamžitě nás ale zastavil autobusák: "Go to the office... It's not safe here...". Dominik udělal rychlý průzkum oblasti (na googlu) a zjistil, že jsme se nacházeli v zóně 1, což byla prý vyhlášená, nejnebezpečnější, gangy prolezlá oblast široko daleko (prý někde gangy nechávali useknuté hlavy).

Díky Tomášovi, který zjistil, že nahoře se dá sedět, jsme se přesunuli a konečně trošku uvelebili. Záchody na místním terminálu byly prapodivné, dveře jsme museli skoro vyrazit, potom co jsme mysleli, že na něm půl hodiny někdo je (nebyl). Čekali jsme a neměli jsme co dělat. Tak jsme občas pozorovali místní obyvatele, někteří byli lehce zvláštní. Jeden Guatemalec se očividně také nudil a tak zabíjel čas sledováním videí pro dospělé. Bohužel nebyl tak nenápadný, jak si myslel. Dotyčný si totiž sednul na schody, které vedly do další čekací místnosti, tedy si ho nešlo nevšimnout. Naším odvozem byl dvoupatrový autobus. Vypadal docela dobře, ale pochybuji, že se někdy někdo zajímal o jeho stav (čistotu...). Po něčem divně páchnul, na druhou stranu byly alespoň sedačky trochu příjemné. Bohužel ne pro Jirku, který dostal místo vedle relativně tlustého pána. Cestou proběhla jednorázová kontrola. Nešlo jim ani tak o věci, jako byly nože. Spíš se zajímali o to, jestli u sebe nemáme ovoce (to měl u sebe Tomáš, ale nebyl odhalen).

19. 12. 2019

Flores, z pohledu Honzy

Ráno bylo pochmurnější. Bylo zataženo a my ještě bojovali s nedostatkem spánku. Klasicky jsme dostali nejvýhodnější nabídky na to, jak se dostat do našeho dalšího ubytování. Na žádnou jsme ale nekývli a raději jsme se prošli. Tak či tak byla recepce našeho hostelu ještě zavřená a my se museli nějak do tří odpoledne zabavit. Po cestě do hostelu jsme viděli menší obchodní centrum, tak jsme se ho rozhodli navštívit.

O pár kroků dál byl Burger King a Pollo Campero. Pollo Campero jsme nikdo neznali, ale bylo plné místních a to nám na rozhodnutí stačilo. Navíc je to konečně místní fast food, který dokonce v Guatemale vzniknul. Pollo Campero by se dalo pravděpodobně přirovnat ke KFC; byl to fast food, který se snažil chovat jako restaurace. Pro lidi, co znají seriál Breaking Bad (Perníkový táta), fast food vypadal jako skutečná replika Los Pollos Hermanos a zde v Guatemale bych se ani nedivil, kdyby majitel toho fast foodu byl drogový boss jako v seriálu.

Po našem zdravém obědě a několika hodinovém čekání jsme si konečně mohli hodit věci na hostel. Zároveň jsme si zarezervovali autobus do Tikalu a autobus do Belize, naší další destinace. Na Tikal se nám nějakým záhadným způsobem povedlo získat slevu, bylo to trochu zmatečné. V hostelu se k nám připojuje Martin L. a jdeme dohnat naše spánkové rezervy.

Večer jsme se vypravili spolu s Tomášem nakoupit něco na jídlo. Rozhodli jsme se udělat kuře s curry. Poté, co jsme se vrátili, Tomáš zjistil, že mu chybí nabíječka. Nejdřív jsme si mysleli, že Tomáš nabíječku někde zapomněl, ale postupně se ukázalo, že mu ji pravděpodobně někdo sebral. Martin L. si prý uvědomoval, že viděl ze spánku někoho, kdo přišel k Tomášově posteli a nabíječku mu odcizil. Naštěstí to byl jeden z hostů a všechno bylo jedno velké nedorozumění, ale vysvětlit to oné osobě docela trvalo (svoji nabíječku si nechal u svých spolucestujících na pokoji). Ještě jsme rychle udělali sandwiche na druhý den a šli spokojeně spát.

ba i z Německa se sem dá dojet

20. 12. 2019

Tikal, z pohledu Honzy

Jedeme se podívat na Máje! Tedy, alespoň na to, co po nich zbylo. Ráno jsme se snažili najít náš odvoz, komunikace byla opět na úrovni (stálo to za starou belu). Pro tentokrát máme řidičku, tak pasivně agresivní jízdu jsem dlouho neviděl. Asi jsme jeli chvíli pomaleji a předjelo nás auto, tak se paní rozhodla na to dupnout a auto na oplátku také předjela (why not :D...).

Cestou jsme přibrali průvodce jménem Pepa (José). Jeho angličtina byla výborná. Byl totiž na základní a střední škole v Pensylvánii. S Martinem L. také cestovala Samantha, kterou bohužel po vstupu do aréalu píchla včela. Docela ošklivě jí to nateklo. José nás pomalu provázel místními ruinami. Většina cest zde byla až skoro perfektně rovná a sem tam jsme mohli zahlédnout Vlnovce.

Vlnovec

V místě, které bych klidně nazval centrem Tikalu, jsme měli možnost vidět několik pyramid. Ty se stavěly dlouhá léta na počest panovníkům, a to i dlouho po jejich smrti. Samozřejmě, čím vyšší, tím majestátnější, a tak se prý potomci často snažili mít jejich pyramidy ještě vyšší, než ty doposud postavené. Bylo zde i místo, kde se hrálo něco na způsob fotbalu. Ten, kdo vyhrál, byl obětován Májským Bohům. Původně se zde ani neměly nacházet žádné stromy, Májové je vykáceli a použili ke stavbě (během naší návštěvy bylo okolí v podstatě úplně zalesněné). Stavby byly také původně bílo-červené, tedy nevypadaly tak, jako na fotkách.

Coati - nosál, malá potvůrka co pobíhá všude po tikalu.

Malá filmová vsuvka: Tikal se také proslavil jako filmová lokace z původních Star Wars. Takže možná někdo z fanoušků sci-fi místo pozná a pro porovnání tu máte záběr z filmu.

Večer už jsme toho příliš neudělali, ale nakoupili jsme si jídlo do Belize. Zjevně je to místo docela drahé, odhady se blížily až ke $30 na den, taková turistická (hlavně pro Američany) oblast. Kromě jídla si kupujeme i některé ty tekuté suvenýry. Doporučit můžu patnáctiletý rum Ron Botran, který zde stál míň než třeba Božkov Republica u nás, takže ho tam nemůžete nechat.

21. 12. 2019

Flores - Belize, z pohledu Honzy

¡Adios, Guatemala! Nasnídali jsme se v hotelu, od kterého jsme měli jet, a dali se na cestu. Autobus byl klasicky docela špinavý, a smrděl. Cestou jsme mohli asistovat jednomu klučinovi, kterému se udělalo trochu blbě (až takhle to tam smrdělo :D). Pomalu jsme byli skoro u hranic, u kterých nás trochu vyděsil nápis "No Alcohol". Předchozí večer jsme si totiž nakoupili někteří suvenýry, přeci jen se naše cesta pomalu blížila ke konci...

Pokračování v Belize :3