9. 12. 2019

Přejezd z Leonu (Nikaragua) do El Tunca (El Salvador), z pohledu Lukáše

Z Leonu odjíždíme ve 2 ráno, máme před sebou cca 12hodinovou cestu do El Tunca v Salvadoru. Jedeme něčím mezi minibusem a dodávkou. Cesta je dlouhá, nepohodlná a jen se prokládala sbíráním razítek do pasu. Za svítání dorážíme na hranice Hondurasu, země s druhým největším počtem vražd na člověka na světě. Atmosféra lehce houstne, řidič na nás naléhá, ať se vše na hranicích vyřeší co nejrychleji, abychom mohli odjet ze země dál. Proces se skládá z opuštění Nikaraguy a zaplacení drobného poplatku, pak vstupu do Hondurasu s další platbou. Celkově to bylo pro představu asi 150 korun, přesnou částku si můžete vygooglit. Projíždíme Hondurasem a za pár hodin tak opouštíme zemi s druhým největším počtem vražd do země s prvním největším  počtem vražd na člověka na světě, El Salvadoru. Jediné, co nás může uklidnit je to, že se jedná převážně o války drogových kartelů a šance, že by vystříleli náš minibus je snad malá. Také nás může utěšovat, že nedávno prý Salvador oslavoval první den bez vražd za posledních pár let.

Na hranicích do Salvadoru naštěstí nic platit nemusíme. Časem zastavujeme na benzínce, kde nás dovnitř pustí chlápek s brokovnicí a pár dalších, stejně ozbrojených, hlídkuje kolem nás. Je to tak asi lepší pro naší bezpečnost, ale stejně je na to vskutku zajímavý pohled. Odpoledne pak konečně dorážíme do naší destinace, malého městečka El Tunco u moře, které je vyhlášeným surfařským rájem.

První den v El Tuncu, z pohledu Jirky

Po příjezdu se kolem druhé hodiny odpolední ubytováváme v hostelu a krátce na to vyrážíme na pozdní oběd. Tradičně ochutnáváme místní liquados (smoothies). Po obědě jdeme na chvilku do hostelu a poté odcházíme na procházku po pláži, kde bylo opravdu hezky.

Playa El Tunco

10. 12. 2019

El Tunco, z pohledu Jirky

Ráno jsme vstali na snídani a radovali se z toho, že máme k snídani konečně něco jinýho než gallo pinto. Udělali nám misku s müsli a ovocem, která chutnala opravdu skvěle. Sice pak následoval druhý chod ve formě gallo pinto s vajíčkama, ale tak alespoň něco.

Ovocná miska

Po snídani jsme si šli půjčit prkna a rovnou začali surfovat. Na otázku, zda umíme surfovat, jsme v půjčovně odpověděli, že jo. Samozřejmě jsme na tom Já a Martin V nikdy nestáli, ale nechtěli jsme platit za lekce a navíc ostatní už měli nějaký základy, takže jsme zhruba věděli jak na to. Surfovali jsme a kolem poledne se rozloučili s Michalem, Martinem L a Honzou, kteří odjížděli do Guatemaly den před námi, aby si vyšlápli Acatenango.

Michalovi to opravdu šlo

Odpoledne jsme se procházeli po El Tuncu a zjišťovali, kde bychom se mohli najíst. Objevili jsme malinkou papusas restauraci, kterou jsme si díky nízkým cenám a opravdu dobrým papusas (placky plněné různými věcmi dle výběru) velmi rychle oblíbili.

Mini papusas restaurace
Papusas

Po papusas jsme se opět stavili na liquado, chvilku pobyli na hostelu a opět vyrazili na pláž. Já s Martinem jsme se dále učili surfovat, protože jsme na tom předtím nikdy v životě nestáli. Tomáš už v Nikaragui ale absolvoval den lekcí tak nám ze začátku trochu pomáhal. Lukáš si u toho užíval focení nás a okolí se svojí kamerou, zatímco Dominik se opaloval a zotavoval ze svých zranění z volcano boardingu. Když sluníčko začalo zapadat, odnesli jsme prkna zpátky na hostel a stejně jako k obědu si šli dát k babičce papusas.

Před odchodem z pláže

11. 12. 2019

El Tunco, z pohledu Jirky

Jelikož jsme v 10 ráno měli vracet prkna, rozhodl jsem se s Tomem vstát v 6 a dát si trochu ranního surfování. Kolem 8 jsme se vrátili na hostel a vychutnali si skvělou snídani - opět miska s müsli a ovocem. Já šel po snídani do postele, protože už jsem byl z ranního surfování dost omlácenej prknem, ale ostatní se opět vydali na pláž. Po nějaký době do pokoje vtrhnul Tomáš a řekl, že Martinovi se něco stalo s rukou a jel spolu s Dominikem do nemocnice, takže nám nastal další zajímavý problém, který bylo potřeba vyřešit. Zbývaly asi čtyři hodiny do odjezdu do Guatemaly, balili jsme se z hostelu a pomalu připravovali na odjezd. Třešničkou na dortu bylo, že jsme nikdo neměli v Salvadoru mobilní internet ani volání, tudíž nezbývalo nic než čekat. Na hostelu se nám podařilo přemluvit někoho, kdo umí jak anglicky (aby rozuměl nám), tak španělsky (aby rozumněli v nemocnici jemu), aby zavolal do nemocnice a zkusil zjistit, co se děje. Bohužel nám nemocnice nechtěla nic sdělit, jelikož nejsme příbuzní. Nastávají tak dlouhé hodiny čekání a vymýšlíme, co všechno je vlastně potřeba zařídit. Po dlouhém čekání se nám konečně podařilo spojit a zjistili jsme, že ten den odjezd určitě nestihnou. Pár hodin před odjezdem do Antiguy jsme tak Martinovi a Dominikovi přebookovali shuttle (a dokonce i vyjednali slevu z poplatku za pozdní přebookování) a zařídili jim další noc v hostelu. Pak už jsme jen čekali na shuttle do Antiguy a doufali, že Martin bude v pohodě.

El Tunco, z pohledu Martina V

Že já taky radši nešel ještě do postele. Varování pro slabší povahy, tenhle kus textu možná budete chtít přeskočit. Možná bude místy dost expresivní.

Ještě bych si dovolil poznamenat, že pokud cestujete a plánujete dělat víc než jen chodit mezi hotelem a bufetem, kupujte si cestovní pojištění. Na naší výpravě ho ne všichni měli a nakonec jsem byl zatraceně rád, že jsem si ho pořídil.

Inu tedy zpátky k osudnému ránu. Po snídani se šlo hezky na moře. Jedna z věcí, kterou by nám nepochybně instruktor vysvětlil, kdybychom si ho tedy za těch pár dolarů bývali dopřáli a kterou návod "Jak surfovat" na YouTube zapomněl zmínit, bylo to, že pokud je zrovna příliv a některé vlny mají bezmála i ke dvěma metrům, není dobrý čas jít do vody. My, nadšení, že na pláži nikdo není a máme jí jen pro sebe, jsme se směle vrhli do vln, které na to, aby do nich člověk skákal, byly nepochybně super, ale na surfu nám dost bránily vzdálit se od břehu do hlubší vody.

Natočit se kolmo proti vlně, pádlovat a projet jí na druhou stranu. U menších vln se nepochybně dají přejet, ovšem jet proti vlně která se na vás řítí jako chlap v hospodě, když mu přepnete fotbal, nebyl dobrý nápad. Několikrát nás vlny vymlely pomalu až na pláž a když se člověk z vody vyhrabal zpět na prkno, už jela další. Asi po hodině zápasení se živly jsem si řekl, že mám dost, a napadl mě geniální plán, že si jednu tu vlnu chytím a na ležáka mě donese až ke břehu. Vody podemnou moc nebylo, možná tak metr a půl. Natočím se zadkem k vlně a už se řítí. Hladina moře před vlnou podstatně ustoupila, a vteřinu před katastrofou, když se za mnou obrovská vlna začala lámat, jsem si řekl, že jsem to měl ale pěkně blbej nápad. Vlna mě i s prknem zvedla krásně do vzduchu, a v bodě zlomu se mnou docela hustě třískla o dno. Docela klasika, už nás takhle parkrát vynesla, ale tentokrát to bylo horší.

Když mě o 20 metrů blíž k pláži pustila, vynořil jsem se z vody nabrat dech a natáhl se pro prkno, jedna ruka zůstala jen tak viset a hýbat se jí nechtělo. Ugh, nepěknej pocit, tak zavolám na Toma, ať jde ven, že se něco stalo. Tom lehce otráveně co že to po něm vlastně chci. Mezitím už jsem byl skoro na břehu. Do té doby to ani nebolelo, ale jak jsem si na pražícím slunku lehnul do horkého písku tak to na mě padlo. Pravé rameno jsem měl tak o dobrých 10 čísel níž než by správně mělo být. Na původně skoro prázdné pláži bylo najednou docela dost lidí, začali se kolem mě nějak srocovat a už mi nějaký surfař z Austrálie či odkud cpe do pusy žabku ať se zakousnu, že si na surfu vyhodil obě ramena a umí ho nahodit. Říkám si, že to je super nápad, a už jen chci, aby bylo rameno zase tam, kde má být.

V tu chvíli se objevil Dominik, který si užíval ranní procházku, tedy asi jen do té doby, než z dálky uviděl dav lidí a dost bídně vypadajícího mě uprostřed. Přiběhl a přivedl turistickou policii, která nenechala toho surfaře mi rameno nahodit, že mě odvezou na kliniku vzdálenou 10 minut. Fajn, okay, představil jsem si nějakou místní nemocnici a už jsem tam chtěl být. Dominik naštěstí jel se mnou. Nebyl jsem úplně schopný toho moc udělat, tak Dominik ještě rychle zaběhl na pokoj pro svůj telefon a mou peněženku s doklady. Až v autě policie jsme zjistili, že vzal mojí falešnou peněženku, ve které bylo dohromady v různých měnách asi 180 korun a jedinou identifikací mi byla barmanská kartička z festivalu Transmission z roku 2017. Bylo na ní sice mé jméno a fotografie, ale policie chtěla pas a #sorryJako, to jsme neměli ani já a ani Dominik. Ten u sebe krom telefonu neměl doklady ani finance žádné.

Dorazíme na kliniku, kde mě dobrou hodinu nechali čekat, přičemž mě oba páni policisté nespouštěli z očí, jako kdyby jim ten gringo bez papírů chtěl někam utéct. Dominik se mezitím bez mobilních dat a se skomírající baterkou vydal hledat wifi, aby mu kluci mezitím poslali ofocené pasy. Mezitím ke mně přišla starší sestřička, zvážila mě, změřila mi teplotu, na chvíli zmizela a následně mi donesla papír se špatně napsaným mým jménem, kde sice byla má váha, avšak teplota nikde a měl jsem vyplněný krevní tlak, který mi nikdo neměřil. Okay?

Já ani Dominik nemluvíme španělsky. Omezujeme se na pár frází typu ¿Hablas Ingles? a ¿Dónde están los baños?, nebo objednávání papusas a smoothie. Bohužel jsem teď záchody nehledal a anglicky tu taky nikdo nemluvil. Tedy, až na mladšího chlapíka, který vypadal spíše jako údržbář, ale odněkud ho dotáhli, aby se mnou promluvil a zjistil, co mi tedy vlastně je. Angličtinou úrovně stěží B1 a velmi omezené slovní zásoby se se mnou dorozumněl, že mě bolí rameno. Řekl, že vypadá divně a že budu muset do nemocnice na rentgen. Sanitka do nemocnice jede asi 40 minut, ale mají jen jednu a musím počkat, než bude víc pacientů, které by svezla.

Nechápal jsem, proč mi prostě někdo nemůže rameno nahodit, a tak jsem si alespoň vykomunikoval, že bych rád něco na bolest, protože představa sedět takhle další neurčitou dobu se mi dvakrát nelíbila. Vzal mě tedy k nějakému doktorovi, sundat plavky, z nich jsem jim tam vysypal stále ještě mokrý písek na podlahu, dostal jsem injekci do pravé půlky a kulhal jsem zpět do čekárny. Rameno bolet nepřestalo, zato pravou nohu mi to solidně umrtvilo.

Po dobré hodině nebo dvou čekání a po tom, co na nás nepochybně zapomněli a jediný anglicky mluvící člověk zmizel zpět ke své normální práci, která v ambulanci rozhodně nebyla, se kdesi objevil mladý kluk na vozíčku se starší paní, která mohla být dost dobře jeho babičkou, a jeli ven, spolu asi se dvěma chlapíky, kteří se tvářili jako že jeden je řidič a vezmou je sanitkou do nemocnice. Neváhali jsme ani chvilku a beze slova jsme je následovali a vlezli do sanitky. Uštědřili nám velice zmatený pohled, ale nijak to nekomentovali a jeli jsme. Ani jsme netušili kam jedeme, jen jsme po radách od našeho Kubánského přítele z Granady nechtěli za žádnou cenu do hlavního města, San Salvadoru, které se prý hemží gangy a i za bílého dne tam není bezpečno. Bohužel, jediné město na mapě ve zhruba této vzdálenosti od El Tunca byl právě San Salvador. Hups. Alespoň nemáme nic, co by nám mohli ukrást.

Prvotřídní zdravotnický servis

Naše vozidlo bylo několikrát zastavené náhodnými ozbrojenými lidmi - policie? Kdoví. Prohodili pár slov s řidičem, nahlédli na nás dozadu a jelo se dál. V tu chvíli mi bylo skoro jedno, kam jedu. Už jsem to jen chtěl mít za sebou. Zábava ale ještě nekončila.

Po příjezdu se odněkud objevila poněkud pěkná sestřička, která uměla anglicky a docela si nás všímala. Dovedla nás k jakémusi okénku vyplnit pár papírů ve španělštině. Netuším, k čemu jsem se upsal. Dominik na jakési wifi na příjmu chirurgie našel pasy a informoval zbytek výpravy jak (ne)pokračujeme. Po čekání na příjmu chirurgie nás přemístili na ortopedii, že tohle prý není jejich starost, tak jsme vesele čekali další dobrou hodinu před dveřmi prázdné ordinace.

Čas nám krátil občas až nevhodný černý humor. Pokoje přetékaly pacienty a tak nebylo neobvyklé, že lůžka i drobnější nábytek typu noční stolek stály uprostřed chodby. Jedno takové lehátko bylo hned před námi v čekárně. Na něm pokojně podřimoval nějaký starší pán, kterému z konce krátkého lehátka visely nožky s pěknými kroksami. V jednu chvíli však pán asi neudržel svěrač, což se projevilo jednak velmi hlasitě a druhak velmi nepřívětivým aroma. Aby toho chudák neměl málo tak mu z této poměrně prudké příhody spadla jedna kroksa na zem.

Kolemjdoucí sestřičky to zjevně nepřekvapilo ani neznepokojilo. Asi po pěti minutách se jedna objevila, sundala staříkovi i druhou kroksu a úhledně mu je obě srovnala na poličku, než odešla.

Prostorná a útulná chodba před ortopedií v San Rafael National Hospital

Po dlouhém čekání se odněkud objevil doktor, zeptal se nás na jména a řekl, že stejně musíme jít čekat na rentgen, bez papíru či čehokoliv, tak jsme prostě jen šli do jiné fronty. Hodiny se úmorně vlekly a z brzkého rána se od příhody již stalo pozdní odpoledne. Konečně jsem se dostal na rentgen.

Nikdo mi nic neřekl, avšak povedlo se mi nahlédnout jim do počítače, abych se podíval na svůj snímek. Nejsem doktor, ale ty kosti nebyly úplně tam, kde bych je z hodin biologie očekával.

Zpět před ortopedií s Dominikem konzultujeme, jak špatné to bude. Nevypadá to na vyhozené rameno. Tiše si uvědomuju, jaké jsem měl štěstí, že jsme toho surfaře nenechali mi ho nahazovat. Kdoví kolik škody by mohl způsobit navíc?

Dostáváme se zpět do ordinace, doktor mluví lámanou angličtinou a vysvětluje co se stalo. Klíční kost odcestovala někam vzhůru, a zbytek ramene šel zase druhým směrem.

Connection error

Doktor konstatoval, že s tím nic neudělá, obvazy klíční kost stáhl zpět dolů zhruba někam, kde by normálně měla být, řekl, že obvaz nesmím 3 týdny sundat a napsal mi prášky na bolest. :)

Skoro se nabízela otázka - jak se dostat domů? Za hodinu začne být šero, město začne být zase velkou střelnicí místních gangů a nikdo se s námi pořádně bavit nechtěl. Nabízela se možnost využít poslední peníze. Dilema ale bylo, jestli to bude na dopravu zpět, nebo v Burger Kingu, který byl hned přes ulici. Přeci jen jsme za celý den měli jen ranní jogurt a bylo toho na nás trochu moc. Po dlouhém čekání se nám ale podařilo domluvit sanitku, jen jsme nevěděli kterou. Před nemocnicí stálo sanitek asi 10, nikdo netušil kam která jezdí, nikdo neuměl anglicky, tak jsme prostě jednu otevřeli a vlezli do ní. Řidič, který si šel ven na cigárko na nás docela divně koukal, tak jsme na něj začali kývat a opakovat "Playa El Tunco", na což po chvíli kývnul a tak jsme jeli.

A zde jsme i splnili další část české výzvy

Po cestě nás opět mnohokrát stavěli různí ozbrojení lidé. U jedněch jsme stáli dobrých pár minut, přičemž jeden chlapík pak přisedl k řidiči a mohli jsme slyšet, jak se asi baví o nás, "Playa El Tunco" a kdesi cosi. Ať už jsme jim byli pro smích nebo ne, dovezli nás až na kliniku v El Tuncu. Problém byl, že ta byla stále mnoho kilometrů od našeho hostelu a už padla solidní tma.

Zdejší sekuriťák s brokovnicí na nás dost podivně koukal, jak se tam zmateně pohybujeme před nemocnicí, tak k nám rázně vykročil a bez znalosti angličtiny se snažil zjistit, co jsme zač. Podle velmi smutného pohledu se mu nás však spíše zželelo a když jsme se chtěli zeptat, zda-li tu mají taxi, dostalo se nám odpovědi, že pojede Camionetta. Hurá, chicken bus.

"Hlavně tu ruku mějte v klidu", honilo se mi hlavou, když sekuriťák vběhl do silnice zastavit bus a strčil nás dovnitř davu lidí, který se nevešel natolik, že jsme stáli víceméně na schodech otevřených dvěří a uháněli Salvádorským venkovem. Znavení jsme se ještě zvládli po cestě z hlavní ulice ztratit a při bloudění k našemu hostelu narazili na babičku s papusas :)

Mňam do****

Unavení jsme se doplahočili do našeho hostelu, kde nám kluci, kteří již touto dobou museli být v Guatemale, schovali věci a domluvili ještě jednu noc na sdíleném pokoji. Na pokoji s námi byla jakási...ruska? a snad její přítel. Když se pokusili použít toaletu, kde kvůli špatné kanalizaci ještě vířily dvě předchozí večeře tak se moc dobře netvářili. Snad se nám chtěli pomstít nebo jim bylo horko, ale klimatizaci slečna asi 4x přepnula na nějakých 18 stupňů. Super noc.

12. 12. 2019

El Tunco, z pohledu Martina V

Den předem nám naštěstí kluci i přebookovali autobus, takže jsme se ráno sbalili, Dominik se dvěma krosnami, já pouze s batohem v ruce a hurá do Guatemaly. Bus se však stále odkládal, na něco se čekalo, a tak jsme vyrazili až v odpoledních hodinách. Ráno jsem usoudil, že bych mohl zavolat domů, načež mi bylo vyrozuměno, že bych stejně na Vánoce měl být doma, tak bylo rozhodnuto, jak bude cesta pokračovat.

Červánky nad Guatemalou

Na hranicích na nás koukali jak na dva žebráky, marně se snažili dorozumět, kam cestujeme, ale všude nás pustili. Všechno by bylo v pohodě, kdyby nám neumřelo auto.

Hups

A tak jsme ve večerním postupujícím šeru čekali na neznámé benzínce neznámo kde, co se bude dít. Po hodině přijíždí další minibus, už tak skoro plný, ale tak vmáčkli jsme se a jeli jsme dál.

Nojo, turisti

V podvečer jsme tedy konečně dorazili do Guatemaly. Malebné centrum Antiguy skýtalo nejen krásné osvětlené fontánky, ale i klasické americké fastfoody, což bylo přesně to, co jsme potřebovali.

První runda

Bohužel ISIC pojištění (tj. Uniqa s nějakými slevičkami), které se rok po našem podepsání smluv navíc pořádně zhoršilo, mělo jen českou linku a žádný oficiální email, což vám v Guatemale moc nepomůže. Naštěstí hackerman Jirka vytasil wifi volání a za chvíli jsem již hovořil s pojišťovnou za českou minutovou sazbu. Ale tyto zkušenosti až v dalším příspěvku. :)